Základní typ slovníku (viz ↗slovníky – typologie). Zaměřuje se především na výklad významu lexikálních jednotek a reflexi jejich kontextového užití; lexémy daného jaz. jsou v něm vykládány a popisovány pomocí téhož jaz. Zaznamenává zpravidla synchronní stav slovní zásoby. V.s. je vědecké dílo popisující slovní zásobu v různém rozsahu a s orientací na různé typy uživatelů. Má svou makrostrukturu a mikrostrukturu. Makrostrukturou výkladového slovníku se rozumí uspořádání a vzájemné provázání hesel, tj. jednoslovných, příp. i víceslovných lexémů a částí lexémů (morfémů), někdy i zkratek a zkratkových slov, v jejich základní podobě (v č. nejčastěji v nom.sg. a v inf.). V mikrostruktuře výkladového slovníku se podává všestranná informace pro uživatele slovníku, zejména fonologicko-fonetická, morfologická, syntaktická, sémantická, široce stylistická a pragmaticko-encyklopedická. Součástí mikrostruktury jsou tedy obvykle údaje o výslovnosti a pravopise, o slovnědruhovém zařazení, o základních a problematických formách, o frekvenci, stylu a úzu, informace o začlenění lexémů do opozitních a synonymních vztahů, o valenci, dále výklady významu, typické kolokace, exemplifikace, někdy bývají do v.s. zařazovány i etymologické poznámky (zejména u přejatých slov). Nejdůležitější v rámci mikrostruktury v.s. je výklad významu (↗slovníková definice).

Materiálovou základnou pro zpracování v.s. byla dříve široce pojatá excerpce. Na excerpci o (finálním) rozsahu cca 15 mil. excerpčních lístků uložené v lexikálním archivu ÚJČ byly založeny tři základní v.s. č., tj. Příruční slovník jazyka českého (PSJČ; 1935–1957), Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ; 1960–1971) a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ; 1978), viz níže. V současné době jsou významným materiálovým východiskem pro tvorbu v.s. textové korpusy v reprezentativní podobě, tzv. národní korpusy (o rozsahu cca 100 mil. textových slov a více), pro č. ↗Český národní korpus. Výhodou práce s korpusem jsou především statistické údaje, které slouží jako podklad pro sestavení hesláře a pro přesné vymezení frekvence lexémů. Při elektronickém zpracování v.s. je třeba mít k dispozici lexikografický nástroj zahrnující (a) program pro editaci slovníku, (b) přístup ke korpusovým datům, (c) přístup k elektronické slovníkové databázi, tj. k nejrůznějším jaz. slovníkům, encyklopediím a lexikálním registrům v elektronické podobě (↗korpusová lexikografie, ↗počítačová lexikografie).

K aktuálně diskutovaným otázkám tvorby v.s. č. patří (vedle míry využitelnosti korpusových zdrojů a počítačových nástrojů) např. relevance normativní funkce v.s. a poměr zachycení spis. a nespis. slovní zásoby, v rovině teoretických východisek např. relace lexikon – gramatika; při popisu významu zčásti ustupuje akcentace nutných a postačujících rysů a stále výrazněji jsou reflektovány i konotační a komunikační významové složky. K dílčím, víceméně tradičním problémům přípravy v.s. lze řadit rozsah ↗hnízdování, zpracování víceslovných lexémů, reflexi široké škály příznakovosti, způsoby exemplifikace ad.

Výkladové slovníky češtiny ve vývojovém přehledu

Za předstupeň jednojazyčného v.s. češtiny lze považovat už Slovník česko‑německý Josefa Jungmanna (1835), sice ještě překladový, ale už cele sloužící popisu č. slovní zásoby (s údaji o významech a kontextovém užití č. slov, o č. frazeologii, synonymice apod.). Předznamenává novodobé v.s. češtiny charakterem makrostruktury i mikrostruktury, snahou o materiálovou komplexnost i zaměřením na utvářející se spis. jaz.

Prvním jednojazyčným v.s. č. a prvním dokončeným slovníkem tohoto typu v slovanském světě byl Příruční slovník jazyka českého (PSJČ). Opíral se o rozsáhlou a metodicky propracovanou excerpci a zároveň (přinejmenším od 2. dílu) o promyšlenou teorii, především o koncepci A. Získala. Snažil se podat co nejkomplexnější popis synchronního stavu č. lexika a přispět ke stabilizaci jeho funkčního rozvrstvení. Přestože nebyl kodifikační (šlo o vědecký deskriptivní slovník), zaměřil se především na spis. slovní zásobu. Citátovým charakterem dokladů prohloubil směřování č. slovníkářství k objektivitě. V PSJČ byl zdokonalen lexikografický popis, zejména výklad významu a zachycení polysémie, součástí je i první rozsáhlejší pokus o stylistickou klasifikaci lexikálních jednotek.

O potřebě takového slovníku se vyslovil už v pol. 90. let 19. stol. V. Flajšhans, přímý podnět k vytvoření dal F. Pastrnek v r. 1905, vlastní přípravy začaly v r. 1911 ustavením Kanceláře Slovníku jazyka českého. Práce na prestižním a společensky sledovaném lexikografickém díle se zúčastnilo 26 autorů hesel a stálý počet 125 excerptorů. PSJČ začal vycházet sto let po slovníku J. Jungmanna, k jehož odkazu se autoři hlásili. Byl vytvářen bez přímého vzoru (avšak s reflexí lexikografických projektů z Mnichova, Stockholmu, Krakova, Záhřebu aj.) a v č. slovníkářské tradici znamenal po mnoha stránkách novum. Koncepce byla postupně upravována. Na rozdíl od původního záměru zpracovat slovní zásobu všech dob (příp. slovní zásobu od r. 1770) zvítězilo pojetí víceméně synchronní, založené na excerpci materiálu od r. 1880 (se začleněním staršího materiálu z děl klasiků č. literatury). PSJČ také nerealizoval Pastrnkův požadavek uvádět etymologické výklady slov a paralely z ostatních slovanských jaz. Vyvíjel se i názor na rozsah slovníku (ještě v r. 1931 byl plánován jako dvousvazkový) a přístup k materiálu (první svazky jsou purističtější, je v nich omezen rozsah odborného názvosloví apod.).

PSJČ vycházel v l. 1935−1957 v 8 dílech a 9 svazcích (4. díl je dvousvazkový; připravovaný 9. díl Dodatků nikdy nevyšel, jeho ztracený a znovuobjevený materiál byl zpřístupněn v r. 2012). Má rozsah 10 824 stran a obsahuje cca 250 000 hesel. Redakčně se na přípravě podíleli O. Hujer, E. Smetánka, M. Weingart, později též B. Havránek, V. Šmilauer a A. Získal. Materiálově se PSJČ opíral téměř výhradně o excerpci psaného jaz., především beletrie, ale i publicistiky a odborné literatury. Vedle spis. slov (pojetí spisovnosti vycházelo z koncepce tzv. dobrého autora) byla do slovníku zařazena i slova nář., slang. a arg., pokud v excerpované literatuře fungovala jako ozvláštňující prostředek spis. jaz. Odborné názvosloví zaznamenává PSJČ výběrově, přesto však v dosud nebývalé úplnosti. Makrostruktura slovníku je založena na abecedním řazení hesel. Samostatnými hesly jsou i odvozeniny a složeniny, hláskové a rodové varianty. Slovník se záměrně vyhýbá ↗hnízdování (v rámci heslového odstavce jsou zařazena pouze posesivní adjektiva a reflexivní slovesa), což jeho tvůrci považovali za jednu z předností deskriptivně pojatého díla (a moderní lexikografie se k tomu opět vrací). Heslový odstavec je uveden heslovým slovem v základním tvaru, které může být provázeno značkou signalizující řídký výskyt, zastaralost či nesprávnost (poslední charakteristika se objevuje častěji v prvních dílech slovníku). PSJČ přináší nejprve poučení o výslovnosti (je-li potřebné), u jmen tvar gen., rod, u sloves vid, dále údaj o slovním druhu, není-li zřejmý z předchozího, popř. některé nepravidelné n. problematické gramatické tvary (gramatický popis se omezuje jen na základní údaje – v duchu Získalových představ, že hlavní náplní slovníku má být lexikální informace, zatímco gramatická informace je doménou mluvnic). Důležitým přínosem PSJČ v rámci č. slovníkářství je zavedení poměrně rozsáhlých stylistických charakteristik. Jádrem heslového odstavce je výklad významu. Vychází se ze základního významu, nikoli z významu geneticky primárního, polysémní struktura je rozvíjena postupně v jedné n. v několika řadách. Výklad významů je založen na kombinaci popisu a synonym. Exemplifikace má charakter autorsky zakotveného citátu, proto PSJČ bývá označován jako citátový slovník. Pouze u slov zcela běžných (později též u termínů) bylo od citací upouštěno.

Paralelně s přípravou PSJČ, ale autorsky a koncepčně nezávisle, vznikl menší v.s., který plnil po dlouhou dobu (v několika vyd. a úpravách) funkci příručky pro širší veřejnost. Byl jím původně dvousvazkový a od 2. vyd. v r. 1941 jednosvazkový Slovník jazyka českého pravopisný, kulturní a fraseologický (1935−1937) od P. Váši a F. Trávníčka (později s názvem Slovník jazyka českého; v dalších vyd. vymizelo jméno Váša). Obsahuje mj. samostatný gramatický oddíl, což není v tradici českých v.s. běžné. Je řazen abecedně, využívá rozsáhlého hnízdování. Opírá se především o materiál literární, pozornost věnuje i základní terminologii. Přestože je dosti poznamenán purismem (a v pozdějších letech i ideologizací), patřil ve své době ke kvalitním a uživatelsky oblíbeným jaz. příručkám.

Hlavní vývojová linie v.s. češtiny pokračovala Slovníkem spisovného jazyka českého (SSJČ), který kontinuálně navázal na zkušenosti získané při tvorbě PSJČ. Na rozdíl od „akademického“ PSJČ měl plnit i funkci prakticky využitelného slovníku s kodifikačním statutem, což však neomezilo odbornou hodnotu lexikografického popisu. Nad PSJČ vynikl promyšlenějším a účelnějším výběrem lexika, koordinací zpracování hesel a důrazem na systémové pojetí slovní zásoby. O vzniku SSJČ bylo rozhodnuto už během přípravy PSJČ, 1. sešit vyšel půl roku po jeho dokončení. SSJČ byl prvním v.s. č. s platností kodifikátora ortografické, ortoepické a spis. lexikální i gramatické normy. Ve srovnání s PSJČ se orientoval synchronněji, zaznamenával slova z posledních 35 let (ve výběru též od 80. let 19. stol.). Oproti PSJČ reflektoval ve větším rozsahu a koncepčněji terminologii. Částečně byl omezen rozsah teritoriálně příznakových slov a slov řídkých a naopak posílen rozsah běžné slovní zásoby (stále však excerpované především z beletrie). SSJČ se snažil přispět k vymezení hovorové č. jako běžné mluvené řeči uživatelů spis. jaz.

SSJČ vycházel knižně v l. 1960−1971, a to ve 4 svazcích (v novodobém přetisku z r. 1989 vyšel v 8 svazcích) s obsahem necelých 200 000 heslových slov. Členy redakce vedené B. Havránkem byli J. Bělič, M. Helcl, A. Jedlička, V. Křístek a F. Trávníček. Stejně jako PSJČ je i SSJČ abecedně řazený, nevyhýbá se však hnízdování (do heslového odstavce jsou začleněna např. deminutiva, prefigovaná slovesa, k adjektivům se připojují adverbia apod.). Jako samostatná hesla slovník pojímá běžné prefixy, první složky kompozit či samostatné slovesné základy (paralelně jsou však uváděna i utvořená slova). Důkladně jsou zaznamenávány vidové opozice. Heslový odstavec obsahuje heslové slovo (s případnou dubletou) s udáním spis. výslovnosti, pokud je to potřebné. V záhlaví je v návaznosti na PSJČ a v souladu se standardním modelem v.s. uveden slovní druh (pokud není naznačen jinak), základní a problematické tvary, u sloves vid, u přejatých slov původ (novum ve srov. s PSJČ), stylová charakteristika (detailní škála kvalifikátorů v SSJČ vychází z hledisek: spisovnost, příslušnost ke stylové vrstvě, frekvence, dobový výskyt, emocionalita). Naznačeny jsou také vazebné údaje (další novum slovníku; nejde však o zachycení valence v pravém slova smyslu). Následuje výklad významů slova a exemplifikace, připojena jsou ustálená a frazeologická spojení (SSJČ byl až do vzniku moderního frazeologického slovníku i významným pramenem synchronní frazeologie). V závěru jsou přihnízdovány odvozeniny. Při výkladu významu se autoři snažili o přesné vystižení podstatných významových znaků a zároveň o hutnost. Využívali i pečlivě zpracované synonymní řady (u nespisovných slov spis. synonymum zcela nahradilo výklad). Výklady významu jsou jednotnější nežli v PSJČ, členění polysémních struktur je systematičtější. V rámci exemplifikace SSJČ upřednostňuje funkčnost konstruovaných typických minimálních kontextů před citátovou autentičností. Ze zkušeností SSJČ vycházely zahraniční slovníky slovanských jaz. (např. Slovar slovenskega knjižnega jezika, Lublaň 1970–1991), přihlíželo se k němu při zpracování domácích dvojjazyčných slovníků apod. Vzhledem k šíři uváděných informací plnil SSJČ i funkce speciálních slovníků či gramatických příruček. V důsledku zastarávání údajů (zejména kodifikačních, ale i v oblasti kvalifikátorů apod.) však jeho použitelnost klesá.

Řadu základních v.s. češtiny 20. stol. završil Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ), který je prototypem v.s. menšího rozsahu, zaměřeného na potřeby běžného uživatele. Tomu odpovídá výběr materiálu (těžiště excerpce spis. jaz. se přesouvá od beletrie k publicistice, ve větší míře je zaznamenána kolokviální vrstva slovní zásoby), zpracování (akcentována je přehlednost, detailnější uvádění ortografických, ortoepických a gramatických informací, připojeny jsou praktické přílohy, viz níže) i kodifikační statut (platný přinejmenším od 2. vyd. z r. 1994, 1. vyd. poněkud předběhlo svoji dobu posunem některých hovorových jevů na ose nespisovnost – spisovnost).

SSČ (1978; 1994² opravené a doplněné vyd.; 2003³ opravené vyd.; dotisky) zpracoval autorský kolektiv pod hlavní redakcí J. Filipce, F. Daneše, J. Machače (1. vyd.), V. Mejstříka (2. vyd.) a dílčí redakcí L. Kroupové, B. Poštolkové a Z. Sochové. Jde o slovník jednosvazkový, který se snaží obsáhnout zhruba pasivní slovní zásobu středoškoláka (tj. cca 50 000 jednotek), 2. vyd. SSČ zahrnuje přesně 45 366 heslových slov a 62 872 vyčleněných významů. Časově se SSČ zaměřuje na slovní zásobu od roku 1945, přihlíží však i k období první republiky. Oproti předcházejícím v.s. č. eliminuje slova starší klasické literatury, literární okazionalismy, omezuje slova teritoriálně n. sociálně specifická. Zvláštní péči věnuje uzuálně živým dubletám a variantám. Ve srovnání s PSJČ a SSJČ je SSČ zpracován nejúsporněji (užívá ve značné míře hnízdování, vypouští okrajové významy z významového spektra, neuvádí explicitně vazebné možnosti sloves apod.), přesto však nepodléhá zjednodušení v rovině teoretické. Poprvé je za základní systémovou i komunikační jednotku slovníku považován jednovýznamový lexém; programově je využívána metoda vnitrojazykového porovnávání lexikálních jevů a konfrontace souvztažných slov v dílčích systémech; jednotněji a teoreticky adekvátněji jsou zpracovány tzv. malé slovní druhy (zájmena, číslovky, předložky, spojky, citoslovce a poprvé i částice) apod. V systémovosti a v celkové koncepčnosti se kromě působení J. Filipce odrazil i fakt, že SSČ byl v řadě v.s. č. 20. stol. prvním dílem zpracovaným a vydaným jako celek (tedy ne postupně). V souladu s kodifikačním zaměřením je SSČ doplněn přílohami obsahujícími soupis zkratek a značek, přehled křestních jmen, příjmení a zeměpisných jmen (včetně složitějších tvarů i základních odvozenin). Třetí příloha – slovotvorný přehled – slouží odbornému popisu jaz. a doplňuje systematické zaměření SSČ.

V přepracovaném vyd. z r. 1994 SSČ reflektuje změny ve slovní zásobě související s vývojem společnosti na konci 20. stol. (zejména po r. 1989). Vyrovnává se s jaz. situací, v níž stále větší prestiž a funkční šíři získávají substandardy (především obecná č.), probíhá značná stylistická diferenciace, objevují se „jazyky“ pro nové účely (jaz. reklamy, jaz. elektronické komunikace) a ve velké míře působí vliv cizích jaz. (zejména angl.). Reaguje na vznik řady nových lexikálních jednotek, na ústup jednotek spjatých s minulou dobou či ideologií i na návrat jednotek dlouho neužívaných. U některých hesel (např. národ, pán, policajt) slovník přehodnocuje zideologizované výklady významů apod. Provádí též kodifikační úpravy morfologické a pravopisné (podle Pravidel českého pravopisu z r. 1993). Proměnou prošly i některé zásady zpracování (posíleno bylo např. hnízdování). Celkově se ve 2. vyd. vyskytuje zhruba 5 tis. úprav různého typu.

V SSČ se uzavřela jedna vývojová etapa č. výkladové lexikografie. Potřeba dalšího v.s., který by v co největší komplexnosti reflektoval současnou slovní zásobu č. i úroveň jejího teoretického poznání, je pociťována jak lingvisty, tak běžnými mluvčími. Nový reprezentativní v.s. s pracovním názvem Akademický slovník současné češtiny aktuálně připravuje lexikografické oddělení ÚJČ AV ČR. Půjde o slovník středního rozsahu s předpokládaným počtem 120–150 tis. lexikálních jednotek. (Komerční firmy  začínají vydávat v.s. vytvořené mimo akademická n. univerzitní pracoviště, např. Slovník současné češtiny z r. 2011, nakladatelství Lingea.)

V Literatuře se neuvádí slovníková díla prezentovaná v hesle, ale jen jejich sekundární, především koncepční nebo recenzní reflexe.